I rodiče by měli dělat chyby
Jiřina Prekopová, která napsala knihu s tímto titulem, je světově uznávanou psycholožkou. Dnes už dosahuje vysokého věku téměr devadesáti let 
a její ambice pomoci osvětlit vztahy v rodinách a pomoci rodinám smysluplně ve výchově dětí stále trvá. Cituji: "Od chvíle, kdy jsem pochopila smysl svého bytí a předsevzala si pomoci lásce v rodinách, jsem hledala jen vhodné metody. Hledala jsem psychoterapii, která pomůže naplnit zázrak lásky. A tak jsem objevila terapii pevného objetí, kterou jsem převzala od americké dětské psychiatričky Marthy Welchové."
A protože s názory této psycholožky souzním, přináším vám nějaké základní ukázky z této smysluplné knížky. Pokud vás to zaujme, určitě najdete její publikace již volně ke stažení.
Jeden z nedostatků moderní výchovy pramení z neschopnosti rodičů stanovit dětem pravidla a podnítit sebereflexi. Rodiče, kteří prošli přísnou výchovou předávanou z generace na generaci, dnes často odmítají jakékoli tresty a pravidla. Zároveň se při výchově dopouštějí mnoha chyb, které mohou negativně ovlivnit vývoj dětí. Rodiče však mají právo na to, aby chybovali. Zároveň by si ovšem měli chyby přiznat a vyvodit z nich správné důsledky.
Chybami se člověk učí. Tak se staneme, tak říkajíc aniž bychom chtěli, viníky. Je docela přirozené, že mladí rodiče už na základě své nezkušenosti nutně dělají chyby, ačkoli by chtěli být dobrými rodiči. Zvlášť silně se to projeví u prvorozeného dítěte. Odvážný člověk se však odstrašit nedá. Když poznal chybu, napraví ji a zpracuje, dostane se ze situace s obnovenou životní silou – podobně jako Fénix povstane z popela – odváží se vzít na sebe nové riziko chyb. Tím, že chyby poznáme a zpracujeme, je jejich působení prospěšné. Například rodiče přivírají oči nad tím, že syn hraje dlouhé hodiny počítačové hry, a rozeznají nebezpečí těchto her, poté co si přečtou v novinách o nějakém varovném případu. Když litují své lehkovážnosti a včas a podle pedagogických rad změní synovo využívání počítače, potom jako vychovatelé vyrostli. Ve zkoumání svědomí, v tom, že poznáváme vlastní chyby a litujeme jich, v předsevzetí milovat právě tak sebe, i když chybujeme, jako toho druhého i přes jeho chybování, září mystické jádro nejvyššího principu lásky. Pramen pravdy, vzkříšení a věčného života.
Jak si dítě může uvědomit, že udělalo chybu
Základ pro jasné rozlišení mezi dobrým a špatným jednáním se dá u dítěte vytvořit jen tak, že mu stanovíme a dáme mu najevo, co je v jeho chování dobré a co špatné. To znamená, že to vyjádříme jednoznačným „ano“, nebo právě tak jasným „ne“; pojmenujeme to dobré a špatné v jeho chování. Rodiče by s tím měli začít, hned jak dítě odroste kojeneckému věku, neboť už v rodičovském „hnízdě“ by mělo dítě zažít, že je přes své chyby bezpodmínečně milováno. Dítě se přibližně už od prvního roku života pokouší lezením a vytahováním vzhůru k předmětům zkoumat okolní svět, dělat z něj vlastní malé království. Zvědavě hmatá po předmětech a zkouší, co všechno s nimi lze dělat. Současně s tím se mu stavějí do cesty první zákazy a omezení. Dítě stále ještě zažívá, že ho rodiče laskavě provázejí a trvale přijímají. „Ano!“ s nímž se z jejich strany setkává a kterým opětují jeho projevy života a povzbuzují ho k novému konání, stále ještě platí. Ale brzy bude konfrontováno také s dosud neznámým „ne“. Tak se dítě učí na stupni prvních poznávání, že existují hranice, že některé věci jsou dovolené, ale jiné jsou zase zakázané. To se do mladého mozku vryje. Toto poznání by mělo být samozřejmé také pro veškerou výchovu. Musí sice existovat jasné „ne“ – mnohé by tedy mělo být zakázáno – ale zásadně by mělo převažovat „ano“. Dítě je však schopno poznat chybu teprve poté, když se mu akce nezdaří. To zjistí například tehdy, když strčí piškot do lahve na pití a pak z něj nemůže ukusovat. Překročení rodičovského zákazu však pozná až z rozhněvané odezvy rodičů. Vnímá negativní a hněvivé emoce, a tím se mu chyba ukáže. Už z výrazu matčiny tváře pozná její city. Takové emoční konfrontace jsou vlastně vždycky nejlepší v objetí, na matčině srdci, tváří v tvář. Smířlivé objetí, kterým se obnovuje láska, je naprosto nutné. Postupně by se mělo dítě učit napravovat své chyby.Když například tlouklo kočku botičkou, měla by mu blízká osoba svým chováním ukázat, jak se takový prohřešek odčiní. Jemně kočku pohladí, aby se zvíře uklidnilo, a řekne za dítě to, co samo ještě neumí formulovat: „Neboj se, Benjamin ti nechtěl ublížit. On tě má rád.“ A přitom vede Benjaminovu ruku, aby také kočičku pohladil.
Význam prvních tří let dětského života
V této době se mohou vyskytnout některá úskalí, která mohou mít vliv na vývoj dítěte. Rodiče by se jim mohli vyhnout, budou-li se chovat přiměřeně. O co se jedná?
- Přetěžování dětské mysli a strach dítěte před selháním: Na malé dítě kladou dospělí neúměrné nároky (např. herními programy k podpoře matematiky, cizích jazyků apod.). Dítěti pak nezbývá dost volného prostoru pro vlastní zvídavost.
- Nadměrná péče: Rodiče dítě chrání, aby se nemuselo příliš namáhat (například při lezení na žebřík nebo při kontaktu s jiným dítětem).
- Přehnaná přísnost: Dítě je za své vztekání a pokusy vzepřít se trestáno tak, že si ho rodiče nevšímají, odpírají mu svou laskavost nebo ho za trest zavírají.
- Přílišná povolnost: Dítěti se nekladou vůbec žádné hranice
- Nejednoznačné chování (ambivalence): Rodiče neumějí své akce vyjádřit jasně, nejsou schopni vyslovit jasné, spolehlivé „ne“. „Střílejí od boku“, a tím dítě znejisťují. Takové jednání způsobí, že dítě je nervózní nebo také zlostné.
Na základě důvěry k rodičům je dítě schopno vybudovat si svou sebedůvěru. svěřovat se později také druhým lidem a opět darovat důvěru druhým. Pokud se dítěti poštěstí, že je pevně vázáno na matku a otce, může se od nich postupně odloučit. Svou zdravou schopnost vazby může přenést na přátele. Jestliže se dítě naučilo neunikat před střety a konflikty, ale naučilo se je zvládat, umí tuto důležitou sociální kompetenci později přenášet také na vlastního partnera a do výchovy vlastních dětí. Na dobré výživě citové půdy v raném dětství závisí veškerý pozdější rozvoj osobnosti dítěte a jeho „lidskosti“.
Zdroj: "I rodiče by měli dělat chyby" Jiřina Prekopová