Odhalte poklad u svého dítěte

krasne detiJiřina Prekopová, která napsala knihu s tímto titulem, je světově uznávanou psycholožkou. Dnes už dosahuje vysokého věku téměr devadesáti letikona deti a rodicovstvi a její ambice pomoci osvětlit vztahy v rodinách a pomoci rodinám smysluplně ve výchově dětí stále trvá. Cituji: "Od chvíle, kdy jsem pochopila smysl svého bytí a předsevzala si pomoci lásce v rodinách, jsem hledala jen vhodné metody. Hledala jsem psychoterapii, která pomůže naplnit zázrak lásky. A tak jsem objevila terapii pevného objetí, kterou jsem převzala od americké dětské psychiatričky Marthy Welchové."

A protože s názory této psycholožky souzním, ráda bych vám sem přinesla nějaké základní ukázky z této smysluplné knížky. Pokud vás to zaujme, určitě najdete její publikace již volně ke stažení. 

Odhalte poklad u svého dítěte

„Tráva neroste rychleji, když za ni taháme,“ říká jedno indiánské přísloví. Každý zahradník ví, že jeho rostlinky si nikdy nemůžou vypěstovat pevné a silné kořeny, když za ně bude tahat. Spíš je musí zalévat, hnojit a zbavovat plevele, aby rostly a vzkvétaly. 

Možná máme bohaté znalosti, jmění a jiné statky. Ale co znamená toto bohatství nasbírané během našeho života v porovnání s pokladem, který v sobě mají naše děti? Je na čase, abychom přišli k rozumu. Je na čase prohlédnout si pozorně svoje děti a co se s nimi děje. Děti přicházejí na svět s neuvěřitelnou schopností se učit. Během prvních let je jejich vědychtivost a radost z objevování k neutišení. Překypují tvořivostí a silou. Jsou plné energie, neustále v pohybu. Neurologové nedávno zjistili, že oblast mozku, která řídí pohyby palce, se u dětí a mladistvích od zavedení technologie sms zpráv před zhruba deseti lety stále zvětšuje. Současně se za poslední léta silně zmenšuje rozmanitost a komplexita spojení nervových buněk v jiné mozkové oblasti, v takzvaném řečovém centru.

Dospíváme tak k jednomu poznatku: ne každý rozvoj je nutně žádoucí. Když chceme podporovat zdravý růst našich dětí, musíme se nejprve rozhodnout, kam má jejich vývoj vlastně spět. Mají být silné, ne tak, aby tloukly ostatní, ale aby se uměly postavit životu a později se vyznaly ve světě. A mají být šťastné. Ale co je učiní silnými? A co je učiní šťastnými? 

Co tedy činí člověka silným? Odpověď je banální, avšak nebude se nám líbit. Protože přesně tomu, co by nás a naše děti mohlo učinit silnými, se snažíme vyhýbat, jak jen to jde: úkolům, na nichž můžeme vyspět, tedy problémům, které přináší život a které – když se nám je podaří zvládnout – zanechávají posilující zkušenosti. Čím víc takových problémů a čím jsou rozmanitější, tím lépe. To zaprvé. A zadruhé jsou to chyby, které (naštěstí) stále znova děláme. Silným se nestane, kdo nemá problémy a nedělá chyby. Naopak. Čím lehčeji všechno jde, čím dokonaleji funguje, tím méně jsme nuceni namáhat si mozek a tělo. A co se nepoužívá, zakrní a zeslábne.

Aby však člověk mohl růst na problémech a učit se z chyb, potřebuje především v dětství podporu. Ne natolik, aby se pak už nemusel namáhat, ale stále dostatek, aby to zvládl. A nemusí to být vždy konkrétní pomoc. Často stačí už jen povzbuzení, když to začíná být těžké, a pochvala, když je dokonáno. Je to jednoduché: kdo tedy chce učinit děti (i dospělé) silnými, musí jim dodat odvahy a dát jim důvěru. 

Co nás činí šťastnými? Když se jen letmo rozhlédneme kolem sebe, je jasné, co naprosto zjevně není trvalou zárukou štěstí: žádné bohatství a ani výhra v loterii. Ani úspěch nebo sláva zjevně nejsou garancí trvalého štěstí. Co tedy činí šťastným? Když ne chtění a vlastnění, pak možná umění dávat a možnost obdarovávat?  Můžeme se taky zeptat dětí. Vezměme si třeba malé batole, kterému se po několika marných pokusech konečně podařilo se postavit. Nyní stojí poprvé na svých nohách. Je šťastné? Podívejte se na něj. Uvidíte, co je jinak: dívá se na vás jako by čekalo na něco, co teprve učiní jeho štěstí dokonalým. Doufá, že ho vidíte, že mu věnujete svou pozornost a nadšení. Chce s vámi sdílet radost ze svého výkonu. To ho činí šťastným. Nejen na povrchu uspokojené potřeby, ale hluboko uvnitř, v srdci. A když vznikne štěstí tam – a nejen v krátkodobě zaktivovaném chuťovém centru nebo centru odměn v mozku – zaplaví celého člověka. To cítí oba, kteří si něco dali: vaše dítě a vy. A toto štěstí hned tak nepomine.

Proto nám připadají poselství našich dětí – když je začneme sledovat – jako zprávy z dávno zapomenutého světa. Proto je na začátku nezbytné kopat. Je jedno kde, poklady jsou schované všude. Je na čase, abychom je vyzvedli, než se opět ztratí pod nánosy odpadků, které na ně vršíme. Takové poklady jsou nejen v našich dětech, ale i v nás samotných. Musíme je jen vidět.

Rozhovor s novorozencem

Víte, jak to, že všichni malí kojenci dokážou spolehlivě najít matčin prs, i když je na něj starostlivá matka nepřiloží? Na bradavkách se nacházejí pachové žlázy, které vylučují vonnou látku (feromon), která je obsažena i v plodové vodě. Novorozenci tedy nejprve nehledají potravu, ale místo, kde to voní stejně jako tam, kde byli předtím a kde se cítili v bezpečí. Po porodu sledují důvěrně známou vůni a najdou při tom prs kypící mlékem. A to ještě není všechno. I všechny aromatické látky obsažené v potravě matky, takže vůně skořice, anýzu nebo také česneku pronikají přes matčin krevní oběh do plodové vody a posléze, pokud se matčiny stravovací návyky nezmění, také do jejího mléka. Dítě vnímá tyto aromatické látky již v jejím břiše. Od porodu již tedy ví, co matka ráda jí. Když pak tyto vůně znovu najde v mateřském mléce, důvěrně je poznává. Proto každému novorozenci automaticky velmi chutná matčino mléko a má na něj uklidňující účinky. Vytvoření úzké citové vazby mezi matkou a dítětem je nesmírně důležité pro přežití a další vývoj bezbranného kojence. Bez tohoto specifického prostoru pro zkušenosti, který rodiče nabídnou svým potomkům tím, že s nimi vytvoří vztah, se z novorozeňat (a jejich mozků) stávají zakrnělé podoby toho, co by z nich bývalo mohlo být. Dospělí tedy stále rozhodují o tom, co z dětí bude.

Nic nepřináší do mozku tolik klidu a nevytváří tak dobré podmínky pro vznik komplexního aktivačního vzorce a ustálení nervových spojení při tom vzniklých jako důvěra. A k té jsou potřeba i přiměřená očekávání, což často vyžaduje také trochu lhostejnosti. Rodiče, kteří chtějí dělat „všechno správně“, se zbytečně vystavují velkému tlaku. Dospělí, kteří jsou si samí sebou nejistí a mají strach udělat něco špatně, jsou bohužel ti nejhorší rodiče. Tím, že své děti přemlouvají nebo jinak nutí, aby bezpodmínečně následovaly jejich představu, připravují děti o možnost poznávat samy sebe, objevovat své schopnosti a samy – i když s pomocí a vedením kompetentních dospělých – se pomocí zvědavosti, kreativity a tvořivosti seznamovat se světem.

Vazby z raného dětství jsou jen prvním krokem v dlouhém a komplikovaném procesu socializace. V průběhu tohoto procesu se každé dítě naučí používat mozek určitým způsobem tak, že je nabádáno, povzbuzováno, nebo i nuceno rozvíjet určité schopnosti a dovednosti víc než jiné, dávat větší pozor na určité věci a připouštět si určité pocity na úkor jiných, aby se vyznalo ve společenství, do nějž vyrůstá. Aby se děti vyvíjely zdravě a mohly se vydat na cestu, při níž budou objevovat svět a své vlastní tvořivé schopnosti, potřebují od nás hlavně jedno: důvěru. To, co můžeme pro své děti udělat, se jeví jako velmi jednoduché - ale tváří v tvář konkrétním každodenním problémům je někdy velmi těžké se našeho rozhodnutí držet. Děti ztrácejí vrozenou chuť učit se. Jejich nadšení a radost z objevování se ztrácí jakmile dostanou pocit, že se z jejich objevů nikdo neraduje, že tím vlastně otravují nebo že jim objevování a tvoření vlastně vůbec nepomáhá s každodenními problémy.

Zdroj: "Odhalte poklad u svého dítěte" Jiřina Prekopová, Gerarld Hüther