Žítkovské bohyně

ŽítkováŽítkovské bohyně

Žítkovské bohyně je velmi zajímavý fenomén. Měla jsem tu čest a příležitost tento fenomén prozkoumat osobní návštěvou Žítkové, vesničky na pomezí Čech a Slovenska. Na úpatí Bílých Karpat, Moravských Kopanic. Kraj je to nádherný plný čistých potůčků, nádherných panoramatických výhledů, pohádkových lesů, kapliček, zvoniček. Chaloupky rozeseté po stráních. Při prvním pohledu velmi romantické místo s poklidně pasoucími se kravičkami a ovcemi, kam se podíváte. V podstatě tam nenajdete nic jiného. Jen tento způsob obživy místních obyvatel. Což dělá kraj ještě zajímavější. Od místních jsem se dozvěděla, že dokonce totalitní režim v těchto místech vůbec neuspěl v zabrání hospodářství vlastníkům. A tak se rodinná tradice bez narušení předávala dál. Život tu ovšem nebyl nikdy snadný.

Kravičky Žítková

Lidé tu těžko získávali vodu, protože v některých místech se nedala vykopat studna díky písčitému a jílovitému podloží. Elektřina byla zavedena až v 50. letech 20. století. Tzn. téměř o 50 let později než ve velkých městech. Políčka se obhospodařovala ručně, maximálně s pomocí krav nebo koní. Krávy tu byly od nepaměti zdrojem obživy a byly důležitější než stavení. Když jsem tu kolem nich chodila, cítila jsem z nich tu důstojnost a vědomí si vlastní důležitosti. Nejsou to takové "chudinky" zavřené ve vesnických JZD. Pasou se svobodně na stráních a kopcích plných různých trav a bylin. Žítková dostala svůj název dle slova Žítek neboli život. Je tu tak čistý vzduch, že se sem pořádají ozdravné pobyty pro děti s problémy dýchacích cest. Bílé Karpaty jsou chráněnou krajinnou oblastí pro vzácné živočichy a rostliny. Přímo v Žítkové je stráň, kde na jaře kvetou vzácné orchideje. Starostka obce je si plnně vědoma této vzácnosti a pomáhá chránit vzácné živočichy a rostliny pomocí určení, kdy se má která louka kosit a spásat. Tam, kde rostou vzácné orchideje, je přírodní rezervace.

Zvonička v ŽítkovéLidé tu odjakživa žili hluboce spjati s přírodou, s respektem k Bohu a k přírodním silám. Protože tu bylo všude daleko, byli odkázáni na samoléčbu pomocí bylin. Tato tradice a znalost se tu po generace předávala. Ženy, zvané bohyně byly léčitelky, vědmy, dokázaly nahlédnout do minulosti i budoucnosti, pomáhaly řešit lidské vztahy i ty milostné. Dokázaly přičarovat lásku i zlomit zlá kouzla. Jejich činnost se nazývala "bohování" či "bohyňování". Byli to moudré stařenky v šátku a kroji. Svou znalost a tradici pak předávaly po generace z matky na prvorozenou dceru. I já jsem se vydala hledat nějakou bohyni. Doufala jsem, že tu nějakou objevím. Ovšem pro místní je to jakýsi národní klenot, který si tajně opečovávají. Údajně poslední bohyně Irma Gabrhelová zemřela v roce 2001 a s ní zemřela i tato tradice, své umění nepředala. Sama tomu úplně nevěřím a myslím si, že určitě se toto umění mezi místními zachovalo. Jen si ho chrání.Potůček v Žítkové Pozornost, která se jim dostává díky knize Kateřiny Tučkové - Žítkovské bohyně z roku 2012 jim není milá. Kniha obsahuje mnoho faktů, ale dějové a vztahové linky jsou různě pomíchány. Souvislosti a děje smyšlené. Sama Kateřina tvrdí, že je to román a ne faktografická bibliografie. Místní jí vyčítají, že neuvádí pravdy a vrhá tím na ně špatné světlo. Sama jsem poslouchala audioknihu namluvenou herci a musím říct, že to pro mě bylo velmi strhující. Dostala jsem se do emočního naladění a dokázala si život na Žítkové živě představit. Mě osobně se to velmi líbilo. Audioknihu jsem poslouchala ve vlaku při cestě do Žítkové a v rámci pobytu a krásně se mé zážitky prolínaly s audioknihou. 

Chalupu poslední bohyně Irmy Gabrhelové jsem také navštívila. Byla údajně jednou z nejboharších chalup, protože měla místo jedné místnostiChalupa Irmy Gabrhelové hned tři. To pro kopaničářskou chalupu nebylo zvykem a běžně měli jen jednu místnost. Irma GabrhelováIrma byla velmi vyhlášenou a úspěšnou bohyní a chodili za ní procesí jak z Čech, tak Slovenska i Rakouska. Údajně u ní byl i vysoký důstojník SS Heinrich Himmler. Návštěva chaloupky je velmi příjemným zážitkem. Zvlášť když současní majítelé se rozhodli již před časem, že zachovají vše původní včetně nábytku a jen budou chaloupku renovovat. Zachovali i původní omítky, jen opravili. Uvnitř je ovšem zakázáno fotit. Když jsem chaloupku hledala, použila jsem navigaci. Paradoxně mě zavedla o 200 - 300 metrů níže, kde jsem cítila jakoby šlehnutí energie, která mě úplně zastavila. Byl to pro mě velmi silný zážitek. Údajně v těch místech měla chaloupku bohyně Hodulička, ale tato chaloupka se nezachovala a je tam nyní jen louka. Hliněné kopaničářské chaloupky se rychle rozpadaly, hned jak měly děravou střechu a zatékalo do nich. Pak už z nich do roka zbyla jen hromada sutin. Tak i chaloupka bohyně Hoduličky byla srovnána se zemí. 

Určitě ve mě pobyt zanechal hlubokou stopu. Prohloubil ve mě pokoru a respekt k přírodě a k přírodním živlům. Byla jsem tam ve chvíli, kdy nad celým územím České Rebubliky řádil silný orkán. Stromy padaly přes cestu, když jsem jela autobusem z návštěvy Bojkovic - městys u Žítkové. Muži z aut neváhali a ihned odklidili spadlý strom. Silné větry jsou tam prý běžné, ale takhle silný vítr tam údajně nezažili za posledních 30 let.